Istanbul, ramadán a Infinite Chi Kung

Cvičení Chi Kung má jednu praktickou výhodu. A to, že k němu nepotřebujete žádné speciální vybavení, oblečení a na rozdíl od Tai Chi ani žádný větší prostor. Navíc pohyby jsou většinou fyzicky nenáročné, takže nehrozí, že se u toho zpotíte, nebo si ublížíte. No prostě ideální energetické cvičení do kanceláře ;-)

Myšlenka vyzkoušet cvičení v práci s kolegy ve mně hlodala dlouho. A jak už to tak bývá, když mysl vytvoří záměr, příležitost na sebe nenechá dlouho čekat. A občas se nestačíme divit, co z toho vzejde.

Mě by tedy rozhodně ani v nejbláznivějších snech nenapadlo, že někdy budu stát v kanceláři globální farmaceutické firmy v Istanbulu a vést pro své kolegy hodinu Infinite Chi Kung se základy Infinite Tai Chi. A aby toho nebylo málo, v muslimském světě bude v té době zrovna probíhat ramadán.

A tohle se mi opravdu stalo přesně před rokem. Běžná pracovní cesta se změnila v zážitek, na který jen tak nezapomenu.

Když jsem se dozvěděla, že na mou hodinu se přihlásilo kolem 20-ti lidí včetně managementu, lehce jsem zpanikařila. A pak mi ještě došlo, že právě probíhá pro muslimy posvátné období ramadánu. V Istanbulu během ramadánu téměř nezaznamenáte žádnou změnu v chování lidí. Nicméně, stejně jsem začala přemýšlet, co smím a nesmím jako Evropanka dělat, abych se nedotkla lokalních zvyků. Můžu mluvit o energii? Jaká slova mám použít, když mluvím o tom neviditelném, nehmatatelném a sluchem neslyšitelném, na které se při cvičení napojujeme? Můžu se postavit před skupinu v tílku s úzkými ramínky?

Má mysl vířila podobnými otázkami. A pak tu ještě byl začínajícím lektorům dobře známý strach z toho, že se musím postavit před skupinu studentů a odhodit své masky. Jen tak můžu vést hodinu tak, aby si z ní každý něco odnesl. Bylo to o to horší, že mě čekala skupina mých kolegů, kteří mě znali v úplně jiné roli. Většina z nich mě viděla vůbec poprvé, ale za to mě velmi dobře znali z mých „business“ emailů. A já jsem si nebyla jistá, že chci, aby ze mě viděli víc.

Ne, ten, kdo stál v oné mítingovce ono červnové ráno, nebyl sebejistý učitel Infinite Tai Chi – image, která se mi vždy vybaví při vzpomínce na mého učitele.

Tohle je ale jen prázdný obraz. To, co se za ním skrývá, je obrovská pokora a důvěra v život sám a cestu, kterou nás vede.

A tohle je přesně to, co děláme na začátku všech cvičení Infinite Chi Kung a Infinite Tai Chi při otevírací sekvenci Atonement / Odevzdání. A pro mě je to způsob, jak zvládnout podobné situace. Odevzdávám své pochyby, otevírám své srdce a mysl a nechám se vést. Vím, že má mysl je na tohle krátká. Abych překonala své slabiny, potřebuju se napojit na vyšší sílu.

Ta hodina byla úžasný zážitek pro všechny zúčastněné, ne proto, kde se konala, kdo se ji účastnil a co jsme dělali, ale právě díky tomu pocitu napojení a vědomí, že všichni jsme stejní. Je úplně jedno, jaký jazyk používáme, v co věříme, co máme na vizitce nebo jak vypadáme. V chaosu dnešního světa a iluzi našich oddělených existencí všichni toužíme poznat něco stálého a opravdového.

Žít život láskyplně

Otázka: Je pro mě celkem obtížné být milující směrem k sobě. Je mnohem jednodušší být milující k ostatním. Jak můžu milovat více sám/a sebe?

jaro

Odpověď: Velmi často, když mluvíme o sobě, máme na mysli fyzické tělo. Mysl je klíč. Někdy mysl dokáže být laskavá a milující k ostatním, ale ne sama k sobě. Je to program mysli – já nejsem dost dobrý/á, já si nezasloužím lásku, musím být potrestán/a, zasloužím si být chudý/á, jsem k ničemu… Přesto ale chci být laskavý/á a milující. Proto velmi často potlačím svoji bolest a soustředím se na ostatní a těm dávám lásku a laskavost. Ale nedokážu se tak projevovat směrem k sobě.

Důležitý je soucit k tvému malému „já“. Hluboko uvnitř to malé „já“ stále volá po tvé lásce a laskavosti. Takže, když říkáš „já“, je mnohem lepší, je-li tvé jméno například David nebo Sally, říct "David nebo Sally". Znáš Davida/Sally velmi dobře od prvního dne. Od okamžiku, kdy ses narodil/a, do tohoto okamžiku. Znáš ho/ji velmi dobře, jeho/její sny, zklamání, bolest, jeho/její touhy, lásku, zranění, aspiraci, inspiraci. Znáš jeho/její minulost, znáš jeho/ji velmi intimně. Nikdo na celém světě tě nezná lépe než ty sám/a.

Dívej se na Sally/Davida, to znamená na sebe, jako na jiného člověka. On/Ona je tvůj nejlepší přítel, je to tvůj bratr. Ty jsi jeho/její strážný anděl. Pomož mu/jí stát se silnějším. Pomož mu/jí najít harmonii, být více vyrovnaný/á. Pomož mu/jí stát na vlastních nohách. Pomož mu/jí být více milující a laskavý/á. Náhle si pak uvědomíš, že se nesnažíš milovat sebe, ale Davida/Sally. A to pomůže.

Zároveň pokračuj v hledání, co jsou ty překážky, proč David/Sally nedokážou přijmout tvou lásku. Odstraň ty překážky milující laskavostí a soucitem. Plač s ní/ním, křič s ní/ním a jdi hlouběji dovnitř sebe. Najdeš tam bolest a zranění.

Jediný způsob, jak můžeš překonat bolest a zranění je láskyplná laskavost, soucit a porozumění. Věnuj lásku a porozumění tomu člověku, kterého nazýváš „já“. A pak můžeš začít milovat sám/a sebe, obdarovat se, začít plnit své sny. Drž v mysli nejlepší obraz sebe sama, zářivý obraz sebe sama. To zahrnuje šťastnou rodinu, skvělý partnerský vztah, úspěch. Dokonalý obraz sebe sama. Drž toto ve své mysli, dlužíš to sobě, staň se sám sobě andělem strážným. A používej různé prostředky, soustřeď se na světlo, drž zlaté slunce, kultivuj milující laskavost. Modli se k vesmíru, vyšší moci, ať ti dá sílu milovat toho člověka, kterého nazýváš „já“.

~Jason Chan v rámci 21-denní výzvy “Live Life Lovingly”, listopad 2014 (celé video pod článkem)

Jak se má tvé "haal"?

Mám rýmičku. Teda, pořádnou rýmu, kašel a šílenou bolest v krku, abych byla přesná. Ležím v posteli s krabicí kapesníků a přemýšlím, jak jsem se do tohohle stavu dostala.

Můj životní styl je téměř ideální – příliš se nestresuju, pravidelně cvičím, zdravě jím… Tak jak to, že mě takhle dokáže skolit jeden zákeřný bacil?

Je půl desáté ráno a já ležím v posteli, nemám žádný plán, co dneska budu dělat, nemám sílu o tom přemýšlet. Zírají na mě nepřečtené emaily, ale já otevírám Word, chce se mi psát. Nevím úplně, o čem. A nepříjemná otázka mi začíná znít v hlavě, kdy naposledy jsem byla tak „nezodpovědná“ a nedisciplinovaná? Kdy naposledy jsem v tuhle dobu ležela v posteli a neřešila, co všechno musím v daný den udělat? No, kdy? Já si nevzpomínám :(

Ups :( Z mého života v posledních týdnech se stal diář. Vše probíhá podle přesně nalinkovaného scénáře. Přesně vymezený čas, kdy pracuju, kdy mám volno na své přátele, kdy cvičím, kdy jím (a co). Stíhám všechno, ale jak se u toho skutečně cítím?

Otázka, jak se cítíš? nebo, jak se máš? se v naší kultuře zabydlela jako součást společenské konverzace. Ptáme se, aniž bychom čekali skutečnou odpověď, a ta odpověď podle toho taky vypadá. Většinou nijak nesouvisí s tím, jak se cítíme. Většina lidí odpoví tak, aby jejich odpověď zapadala do image, kterou se snaží o sobě vytvořit. Někteří si začnou okamžitě stěžovat, jiní začnou vyjmenovávat, jak jsou úžasně „busy“, a další jsou úplně nad věcí a jejich život je pohádka.

Už vidíte, kterým směrem mířím? Ani jedna z těchto odpovědí nevypovídá o člověku samotném, popisuje nějakou situaci nebo stav.

V mnoha muslimských kulturách, když se chcete někoho zeptat, jak se má, zeptáte se - jak se má tvé „haal“?

Ono tajemné „haal“ není nic jiného než stav srdce. Ve skutečnosti se ptáme, „Jak se má tvé srdce právě v tento okamžik, právě při tomto dechu?“ To je to, co chceme skutečně vědět.

Než začneme děsit lidi kolem sebe tím, že začneme vypovídat o pocitech svého srdce, zkusme v první řadě být upřímní sami k sobě.

Najít odpověď na to, jak se cítí naše srdce, není těžké, všichni poznáme, že i přes veškerou logickou správnost našich rozhodnutí, něco není v pořádku. Náročnější je naučit se těmto pocitům naslouchat a hlavně důvěřovat.

A já mám takové tušení, že právě tam někde bude klíč k mé rýmičce. Takže zavírám laptop, vstávám z postele, nastavuju svou tvář slunci, otevírám hrudník a dýchám, vytahuju pastelky a skicák...

Jak tě můžu milovat?

Jednoduchá a logická otázka od někoho, kdo o nás má opravdový zájem. Ale kolik z nás na ni dokáže odpovědět.

Většina z nás tráví hledáním lásky v podstatě celý život. Děláme neuvěřitelné věci, abychom alespoň na chvíli získali něčí pozornost a cítili se milováni. Vydíráme své blízké, obviňujeme je, využíváme je, vlastníme je. Někteří lidé v zoufalé snaze získat lásku velebí své nemoci. Jiní naopak ničí své tělo v domnění, že bude pro ostatní atraktivnější.

Stohy knih byly popsány o tom, jak získat ideálního partnera, jak randit, jak mluvit, jak se oblékat, kam chodit, co číst, co jíst…. Mohla bych pokračovat do nekonečna.

Není to potřeba, známe to všichni. Ale dává vám něco z toho odpověď na otázku v úvodu?

Jak tě můžu milovat? Jak můžeme milovat jeden druhého? Na tyhle otázky jsme měli najít odpověď na kurzu Infinite Tai Chi, který jsem absolvovala nedávno.

Zjistila jsem, že já na tohle odpovědět nedokážu.

A musím přiznat, že to bylo velmi bolestivé zjištění.

Odpověď ale existuje. A já jsem ji našla poté, co jsem uklidnila svou mysl a emoce. Nesmíme se totiž na sebe dívat jako na ten malý, zraněný, bezmocný a nedokonalý obraz sebe samých, který má většina z nás v hlavě. Tohle je projekce naší mysli, která se většinou projevuje, když nejsme dostatečně uvědomělí. Začneme reagovat na impulzy z okolí a nevědomé programy začnou hrát svou nekonečnou egoistickou hru. Nemá to nic společného s tím, co opravdu jsme.

Takže má odpověď na otázku v úvodu zní: „Nech mě cítit se bezpečně a uvolněně, abych mohla být sama sebou. A pak není možné mě nemilovat. I ty buď sám/sama sebou a pak můžeme opravdu sdílet ten moment opravdové lásky.“ A tohle platí pro všechny vztahy, nemluvím jen o partnerských vztazích.

Je to jednoduché? Ani náhodou! Zůstat sám/a sebou, ať se děje cokoli, vyžaduje spoustu let tréninku. Není to jen otázka účasti na nějakých seminářích a workshopech. Ty nám mohou pomoct najít metody a otevřít mysl. Avšak hlavní práce spočívá v dennodenní praxi návratu do svého středu, bdělosti a pozorování mysli. 

O hledání vnitřní krásy

Dnes je tomu přesně rok, co jsem úspěšně prošla závěrečnou zkouškou Infinite Tai Chi a dokončila lektorský kurz v Manchesteru. O mé cestě se můžete dočíst zde. Je to ale poněkud stručná verze příběhu. K dnešnímu výročí dodám pár pikantností ;-)

Můj závěrečný assessment v listopadu 2015 byl mým druhým pokusem tuto zkoušku zdolat. První pokus proběhl v červnu téhož roku. Tehdy jsem zvládla všechny části zkoušky až na tai chi. V půlce jsem se zasekla, no, a prostě měla úplné okno, nevzpomněla jsem si na jediný pohyb. Tohle se mi nikdy předtím nestalo. Byla jsem jediná v ročníku, kdo tu zkoušku v ten den nezvládl. Zrovna já, která jediná nebyla z Anglie a která byla všem dávána za vzor. Poprvé v životě se mi nepodařilo něčeho dosáhnout jen pílí a disciplínou.

Svůj pohár hořkosti jsem si vypila až do dna, když můj učitel Jason Chan odmítl přímluvy ostatních, ať mi dá ještě jednu šanci. Odmítl se se mnou bavit a poslal mě zpátky do Prahy s tím, ať se vrátím, až nechám odejít to, co mám v hlavě.

Musím říct, že v tu chvíli jsem nenáviděla okamžik, kdy mi Jason Chan a Infinite Tai Chi vstoupili do života. Proklínala jsem svůj vnitřní hlas, který mě dovedl do Manchesteru a stále mě naváděl, ať pokračuju. Přála jsem si, abych se mohla nevrátit. Ale nešlo to. Zlomilo by mi to srdce.

Energetická vibrace v místnosti, kde skupina pokročilých studentů provádí Infinite Tai Chi ve své nejlepší formě během assesmentu, je hodně vysoko. Tahle energie dokáže pohnout celou horou pochybností a strachů. Rozpustit iluze, které jsme si o sobě vytvořili, a nechat zářit naši vnitřní krásu.

Nikdy se však tak nestane proti naší vůli. A já jsem na tohle nebyla připravená, chtěla jsem zůstat v „bezpečí“ svých masek. K smrti mě to vyděsilo. Mysl zpanikařila, tělo ztuhlo, levá mozková hemisféra přestala fungovat.

Nebudu dlouze popisovat, čím jsem si prošla ono léto. Dodám jen, že jsem si často vzpomněla na slova Jasona Chana – když si myslíte, že trpíte a potřebujete pomoc, netrpíte dost, teprve, když padnete na kolena a budete prosit o pomoc, té pomoci se vám dostane. Sklonila jsem tedy hlavu, odložila pýchu a aroganci ega, našla svou sílu a pochopila, co to skutečně znamená „dělat“ tai chi.

Do Manchesteru jsem se vrátila v listopadu. Stále plná pochyb. Jenže tentokrát už jsem neustoupila. Ani když se v den mého assessmentu pokazilo téměř všechno, co mohlo. A stálo to za to.

Ta zkouška se stala jedním z nejsilnějších zážitků v mém životě. A to přesto, že si na mentální úrovni skoro vůbec nic nepamatuju. V momentě, kdy jsem zvedla ruce v klasické otevírací sekvenci „atonement“ se mi rozklepala kolena. Poslední myšlenka, na kterou se vzpomínám, je – „Pane bože, jak dokážu udržet balanc, když se mi takhle klepou kolena!?“. A pak nic, naprosté okno.

Ale krásné NIC :-) NIC mě nedrželo, žádné myšlenky mě neatakovaly, byla jsem volná. Byla jsem vlna oceánu, vánek, vzlétající fénix, v rukou jsem držela zářící slunce, dotýkala se hvězd… tohle se nedá popsat. Pozorovala jsem své fyzické tělo, uvědomovala jsem si, že se má kolena stále klepou, bylo mi to ale jedno, chtěla jsem tom okamžiku zůstat navždy.

Když jsem skončila, má mysl začala znova pracovat a začala mě přesvědčovat, že jsem tu zkoušku nemohla udělat. Stále stejný kolovrátek – přece musím všechno řídit svou hlavou a vědomě ovládat své tělo, aby to bylo dokonalé! Nemohla jsem pochopit, co se stalo. Panikařila jsem, že se se mnou dělo něco, nad čím jsem neměla žádnou kontrolu. A u toho mě pozoroval další člověk. Na Jasona jsem se nedokázala ani podívat, natož se ho na tu zkoušku zeptat. Vím, že by mi neodpověděl, nechal by mě přijít si na to sama.

A já jsem později pochopila, získala svůj certifikát a zakončila kurz, který byl to nejtěžší, co jsem dosud v životě udělala.

Když učím Infinite Tai Chi, často po mě chcete, abych vás opravovala. Máte strach, jestli to děláte „dobře“. Ze zkušenosti, kterou jsem popsala výše je evidentní, že na tohle já vám nedokážu odpovědět. Co je vaše „dobře“ víte jen vy sami. Ptejte se sami sebe – je má mysl klidná, cítím v srdci pouze lásku a mír, je mé tělo uvolněné, vede jej energie CHI a nebo svaly?

Učitel dokáže opravit techniku pohybů, vést nás k tomu, abysme správně dýchali a uvolnili se, dokáže nás naučit sekvenci sestavy a naučit nás techniky, jak řídit svou energii, a inspirovat nás na vaší cestě. Při společném cvičení vede celou skupinu tak, aby vytvořila harmonickou léčivou energii, která všem dokáže pomoct odstranit energetické bloky. Ale nikdo za nás nedokáže najít naši dokonalost a krásu.

Srdce ji cítí pořád, neboť je stále přítomná, ale je na každém z nás, aby ji v sobě nechal zazářit a znovu ji pocítil. Vnitřní krása není něco, co můžeme vnímat fyzickými smysly. Naše mysl nezná naši krásu, pouze produkuje spousty domněnek a definicí, co nebo kdo bychom měli být. Ale neví nic. Musíme se energeticky dostat nad svou mysl a teprve poté nebudeme hádat, budeme vědět.